Za absolutní vrchol tvorby švédské hydry Therion mnozí považují její opus Theli, který ve své době představoval absolutní převrat v chápání metalu a důvtipným způsobem si podal ruce s anachronickým a nestárnoucím matadorem To Mega Therion od švýcarských keltů (kterým byla i v pekle zima). Mrazivý kořen Christophera Johnssona a jeho bandu se ovšem do zkrvavené půdy death metalu zavrtává ještě mnohem hlouběji a podle mně dosahuje své největší krásy na čtyři roky staré fošně Lepaca Kliffoth. Dá se říci, že tohle album je absolutní triumfem i tributem. Triumfem hudební vynalézavosti a tributem Celtic Frost, od kterých mají Therion vskutku mnoho a mnoho. Zemité a hypertěžké kytary valí svoje lamenty ve středních tempech, doplňovány nejrůznějšími nedeathovými instrumenty. V některých chvílích se hudba převalí do neuvěřitelné krásy a tančí před vámi jako temná královna hvozdů. Operní vokál nepropůjčil Lepacce nikdo menší než Claudia Maria Mokri (snad jsem to nezprznil), kterou kdysi dávno celoval sám keltských mráz. Přenádherné kompozice The Beauty In Black patří mezi to nejlepší, co kdy Johnsson vyplodil - obsahuje budoucí kvintesenci Theli, ale v míře více než úsporné - přece však více než dostačující.

Ovšem není to krásno, co dělá Lepacu Lepacou. Je to mrávě mrazivý a melodický death metal a podle mne vůbec nejlepší zvukový kabát, jakého Šelma kdy dosáhla. Kytary jsou totálně plastické, bicí jakoby stály kousek od vás, Johanssonův ŘEV (on nechroptí, na to nemá, on prostě řve jako raněný lev, jakoby vypouštěl v každé vteřině duši). Nádherně hutné riffování se přetavuje do kouzelných vyhrávek za doprovodu kláves, ve kterých tu a tam cítíte silný nádech pravého deutsch speedu. Ale stupidita Deggialu je tu přetavená do skladatelské geniality, všechno má své místo, každé sólíčko, každý klávesový part.

I atmosféra si udržuje temný okultní nádech, bez pompy, Therion stačí to, co ve své době stačilo ostatním, ale jsou přitom totálně nadčasoví. Každá kompozice přečuhuje do let budoucích a dává tomuhle albu cejch jedné z nejlepších death metalových řežeb všech dob. I když ta škatulka tlačí a tlačí...

Therion přestali být sami sebou, když odhodili odkaz těch, kterým tak překrásně vzdali hold v písni Sorrows Of The Moon. Přibylo nástrojů, fanoušků, ubylo agresivity a přímočarosti. Christopher Johansson se utopil ve vlastní invenci... Pro mě je Šelma v dnešní podobě zdechlinou, ale její slávu nese kotouč, z něhož se na vás šklebí sedmihlavá hydra...